Historie

Fotbal podle Václava B.- akademického malíře Václava Boukala

Omračující, spolehlivé zprávy o krásném honění nafouknuté prasečí kůže po trávníku sem i tam přicházely k nám do městečka jak zásluhou vojínů první světové války tak přímými kontakty z Londýna, Chrástu u Plzně a Volyně. Po zrodu nové republiky se nadšenci sokolského ražení pilně scházeli k projednání ryzího amatérismu a pravidel kopané v restauracích Na Obecní, Na Hraběcí, na lukách i jiných pracovištích. S dojetím bychom čítali paměti o těchto začátcích, kdyby je neotálely sepsat první sloupy tohoto sportu – pánové řídící učitel Jaroslav Fučík a Mistr Jindřich Boška starší. Co děti slýchaly jsme je vyprávět o efektních kopech do rybníka, o nepochopení starostů a policajtů, o ranách osudu i protivníků. Velká to byla doba! Barvy tohoto skvělého mužstva? Nahoře „bez“, dole podvlíkačky bez stanovené délky nohavic. Nehrálo se tehdy na krásu. Velkou postavou hry byl brankář pan Toušek, kterému se už na velkém vápně klaněl sám volyňský Lacina. Nebylo tenkrát zvykem chovat doma flaškové pivo v lahvích, takže léčení po zápase se nutně odbylo Na Obecní, kde mívali 3 kovové lavóry. Tolik pamětníci.

   Nové slávy domácí kopané se dostalo v další generaci v druhé půli třicátých let. Tvořila ji kolem Sokola parta tovaryšů, příručích, studentů a letňáků. Z plochy cvičiště se přestěhovali na Cimrhanzlovu louku, Její terén skýtal ideální možnost oddálit katastrofu porážky zahráním pumlíče do vody – do Matouškova rybníka, či obou ramen Libotyňského potoka. Vedly k tomu zkušenosti z Husince, Strunkovic a Bavorova. Z těchto důvodů všude chodili příslušní lovci s bidly na kopanou zdarma. A co mužstvo? Squadra azura v modrých trikách z výprodeje. Co muž, to železo, co noha, to smrtící nástroj. Vezměme to defilé od brány : Rmoutil, Vojta Mráz, Sláva Fürbach, Sláva Samec. Jen ten poslední přežil. Všichni hvězdy! Obrana? Mates Hraše a Toník Předota, železná opona s nápisem „Neprojdou“. Na halvu chlapci z kšeftu : Chmelík, Jára Kovář a Karlík Černý, hlavy rozmyslné. Útok už předeslal velkou éru Brazilie. Létající koberec techniky, dělostřelby, nápaditosti, pět čertů s padesáti nohama : Frantík Matoušek, Tonda Dražil, Zůna, Pepa Fejtek a Fouček. Pelé a Bicani z fleku! Však rybník a pisoár ve mlejně zažily něco pláče našich zdrcených soupeřů. Strunkovičtí Mexikáni si jich vezli na kolech sedm, Husinec přes obávaného Kuneše a Plachtu celých pět. Joa Prachatice v tom roce 38 to uhráli jen na 4:4. O polednách přišla průtrž mračen, louka se vysypala pilinami, borci se však stejně topili v bahně. Prachatičtí se po vykoupání v kašně na náměstí dočkali trestního postihu od obecního strážníka, který je merčil oknem. Ostatně i my pozdější jsme prodělali soudní spotkání, když jsme polijáku a výprasku ve Strunkovicích ladili náladu na třešních pod Lhotou Chocholatou. Pokutu platil Mates, protože bral jako truhlářský tovaryš něco peněz a Franta Červenka, že měřil dva metry a natrhal asi nejvíc. Ten zůstal dlužen. 

   S příchodem nové války a povinnými dodávkami sena skončila éra fotbalové louky a domácí dorost se objevil zpátky na cvičišti, kam se nastěhoval volejbal, tenis i kuželník. Na cvičebním plácku zkoušeli kopat prckové, dnešní fotři a možná dědkové. S nimi temperamentně honili míč i pamětlivci slávy Frýdek, pan učitel Zeman a nezničitelný šlechtic Jarda Hrabě.

   Dávno po vojně, kdy mě žáci 5. třídy nechali kopat v brejlích desítku, stala se stará louka  něčím jako Maracaná, protože se na tom kopálisti usnesli. Nemohu uvádět slavná jména této potentní generace, jsem starý muž, někoho zapomenu a ten mne praští za rohem u hospody. Nevědí, že mám ten kulatý nesmysl rád a tím pádem i je, nové kozlíky. Přeju jim, ať se v lize drží, nebojí se Benedy ani Svatomáří. Obec ať jim fandí byť nebude mít asi finance postavit slavným postavám své kopané pomník. Padnul by na to Kančov a figury by byly o 5 metrů delší než Stalinův bývalý pomník…  

                                     

Fotbal podle JKH  z roku 1989

Připomínáme li si letos 20. výročí vzniku organizované kopané ve Vlachově Březí, může se toto okrouhlé, leč relativně krátké, časové období zdát mnohým jako zanedbatelné. Nikoli však těm, kteří stáli u kolébky vlachovobřezského fotbalu, Ať již jako hráči, výboři a samozřejmě fandové, neboť bez lidí „kolem toho“ se nikdy nic neobešlo a neobejde. Snad aby právě ono budoucí nadšení našich následovníků mělo ten pravý zápal a dobrý základ , přicházíme s mozaikou glos, postřehů a vzpomínek na uplynulé dvacetiletí.

   Musím předeslat, že památným rokem 1969 se však fotbalová historie v našem městě psát nezačala. To bychom před těmi dříve narozenými jen těžko obstáli. Pamětníci, v našem úvodu zastoupení akademickým malířem Mistrem Václavem Boukalem, vzpomínají na urputná klání fotbalových plejerů na náměstí, bušanovských drahách Cimrhanzlově louce, pozděli na hřišti u Sokolovny a …tak bychom mohli pokračovat  ještě pěkně dlouho a posunout naše milované městečko i s okolím na roveň brazilské Copacabany. Skutečný, opravdový fotbalový plac zůstával pro mnoho chlapeckých a mužských generací stále jen snem. Ten se začal měnit ve skutečnost v roce 1967, kdy tehdejší vedení MNV dalo sportu zelenou. V prostorách již vzpomínané „Cimrázky“ se započalo výstavbou fotbalového hřiště, včetně atletické dráhy. Když  naši občané, obětaví vojáci z prachatické posádky a v neposlední řadě i stroje – pomocníci odpracovali více než 20 tisíc hodin, bylo hotovo. Stálo tu hřiště bez dráhy, kabiny s bytem pro správce a sauna se šatnou. To se však již psal rok 1970. 

   Nepředbíhejme a vraťme se do máje roku 1969, do deštivé nedělě 9. května , kdy vlachovobřezský starosta Karel Lád starší  provádí čestný výkop  prvního přátelského zápasu ve fotbale na 1. skutečném hřišti ve Vlachově Březí. A tak se počíná ten nekonečný příběh o kulatém nesmyslu a jeho vyznavačích také v našem městě. Jména chlapců, kteří tenkrát  porazili prachatickou Duklu – old boys 3:1, vstoupila do té naší malé fotbalové historie. Branku střežil Petr Šoule, v obraně mu pomáhali Petr Hrabě, Franta Holík, Ota Vodička ml., Jirka Jírovec a Mirek Bláhovec, záložní dvojici tvořili Karel Kozák se Standou Vaněčkem a v útoku zkoušeli své štěstí Standa Vávra, Karel Lád ml., Petr Dejmek, Honza Horák a Ota Matoušek. Je jich více než 11, ale tenkrát si museli zahrát všichni, kteří přišli…

   Bylo kde hrát, ale víc už zatím nebylo. Vždyť i dresy nám  tehdy nezištně zapůjčili husinečtí internacionálové Velek s Krausem. Ten pocit, že můžeme kopat na opravdovém hřišti, které jsme navíc pomáhali stavět, byl jedinečný, neopakovatelný i nepopsatelný. Škoda jen, že ho mohli poznat jen ti, co „ byli u toho“.

   Již při prvním zápase mohli návštěvníci pozorovat, jak na severní straně  se vedle hřiště objevily základy budoucích kabin i všeho ostatního. Celá stavby pokračovala vskutku sprinterskýn tempem. A tak jarní část své první mistrovské sezóny 1969/1970  zahajovalo naše mužstvo v nových kabinách se sprchami. Divákům sloužilo přístřeší u šaten, lavičky kolem hřiště  i důstojné sociální zařízení. Neodmyslitelnou součástí  celé stavby se stává byt pro správce, kabina pro rozhodčí a také rarita našeho nového stánku – sauna. Tu přivezli přímo z výstvy Ex Plzeň. Po dlouhá léta byla jedinou svého druhu na celém okrese a sloužila nejen fotbalistům, vlachovobřezským lidem, ale i mnoha zájemcům z širokého okolí. Neméně důležitým faktem bylo i první oplocení celého areálu. Snad proto mu jeho uživatelé a všichni příznivci začali začali poněkud nadneseně říkat stadion.

   Na ty první roky se nikdy zapomenout nedá. Bylo by nespravedlivé nevidět práci let následujících. V roce 1975 vyrostla ve východním rohu stadionu garáž pro autobus, vedle ní i rampa na mytí motorových vozidel a také ještě plechová garáž pro traktor a sekačku. Na jižní stráni nad Libotyňským potokem jsou vybudovány základy pro zamýšlenou stavbu tribuny.

                                                                   

V roce 1983 se podařilo uskutečnit další z mnoha fotbalových snů. Od toho roku si můžeme na fotbal u nás posvítit. Zatím pouze na treninky, ale přesto tento vlachovobřezský počin následovaly i další tělovýchovné jednoty v okrese. Za brankou na západní straně areálu se po mnoha obtížích podařilo  v roce 1986 dokončit asfaltové hřiště sloužící nohejbalistům, volejbalistům, ale především  vyznavačům tenisu.  V těchto prostorách se nachází i doskočiště pro skok daleký. Stále sníme o tribuně, máme dokonce i projekt. Také bychom chtěli rozšířit ubytovací možnosti v našem městě vybudováním vlastní ubytovny. I ta už byla zahrnuta do projektu. Dokonce jsme byli  blizoučko od jeho schválení a následné realizaci. Stejně jako snění o klubové místnosti, která nám schází ze všeho nejvíc. Zub času se projevuje i na stavu hrací plochy, která volá po radikální rekonstrukci. S tím ale souvisí vystavění druhé  hrací plochy.  A tak se pomalu z příjemného snění  stává noc bezesná. Však jaký by to byl život bez problémů a obtíží?

   Každá i sebenepatrnější práce  a stavba stojí mnoho úsilí, času i peněz, a proto si ji logicky chceme chránit. A proto již po několikáté oplotili fotbalisté celý areál stadionu. Boj s těmi, co poškozují, je však  nekonečný.

   Podívejme se nyní na ostatní činnosti oddílu kopané, které přímo nesouvisí  s fotbalem, ale jsou neodmyslitelnou součástí života našeho oddílu a do značné míry ovlivňují jeho chod a finanční soběstačnost. Brigádnická činnost se to oficiálně nazývá. Fotbalisté a jejich přátelé tomu říkají, že  jdou vydělat nějakou tu korunku pro svůj oddíl. Zpočátku jsme finance získávali spoluprací s ČSS Šumava, závod Vlachovo Březí. Později jsme nabídli svou pracovní sílu n. p. Povodí Vltava, závod Strakonice. Za dobu naší spolupráce se  z některých našich členů stali téměř profesionálové  v oboru čistění a údržby  břehů vodních toků, od potoků až po řeky. Od podzimu, přes zimu až do jara kácíme, řezáme, taháme, pálíme, uklízíme a ještě mnoho dalších prací vykonáváme. Za to dostaneme svačinu, ale také finanční odměnu, kterou dáváme ve prospěch našeho fotbalového oddílu. Za podobným účelem jsme navázali spolupráci i s STS Prachatice, závod Vl. Březí. Nezříkáme se ani pomoci místnímu národnímu výboru.  K tomu musíme připočíst údržbářské práce  v areálu stadionu a  nakonec z toho vyplyne, že pořád jen dřeme. Skutečnost však není tak růžová, jak by se mohla nezasvěcenému čtenáři zdát. Zvlášť v posledních létech brigádníků ubývá, a tak jen pamětníci starých časů nostalgicky vzpomínají. Život už je takový a časy se mění.

   Podívejme se ještě, jak se našemu oddílu podařilo vyřešit otázku dopravy k zápasům. Až do srpna 1972 jsme využívali služeb ČSAD. Finanční náklady to nebyly malé, ale s podporou našich fandů jsme to zvládali. Problém jsme vyřešili  zakoupením malého autobusu zn. Robur 70 a začali jsme jezditi vracet se s písní na rtech. Vlastní autobus nám umožnil  navštěvovat plavecký bazén, různé sportovní podniky – především fotbalová utkání  ligová či mezistátní  a také jsme mohli plánovat společné zájezdy. Když Robur dosloužil, měli jsme dost prostředků na nákup autobusu RTO, který pak vystřídala modernější ŠL 11 a tu pak luxusní ŠD 2040 T se sklopnými opěradly. Ta nám slouží dosud.Také služby našeho autobusu nám pomáhala vylepšovat hospodaření našeho oddílu. Toto pozitivum bylo však vykoupeno množstvím hodin, které museli strávit  jeho opatrovatelé při údržbě a na cestách.

   Neméně  významným pomocníkem se pro náš oddíl stal traktor, který vlastníme již 11. rokem. V majetku máme ještě rotační sekačku, motorovou kotoučovou pilu, elektrickou svářečku, kompresor, základním nářadím jsme vybavili garáž pro autobus. Od roku 1970  využíváme rozhlasovou aparaturu a konečně nedávno jsme zajistili pro byt správce kuchyňskou linku, elektrický sporák, bojler a samozřejmě automatickou pračku – nepostradatelného pomocníka pro praní dresů. Dnes máme dvoje kompletní vybavení pro družstva mladších žáků, troje žákovské dresy s trenýrkami a štulpnami.

 

Stejný počet mají k dispozici i dorostenci.  Mužstvo dospělých je vybaveno pěti sadami fotbalové výstroje. Kdyby žil náš první správce pan Vinčálek, s určitostí  by prohlásil, kolik míčů za těch 20 let vzalo za své. Je zajímavé, že za posledních 10 let kvalita míčů i výstroje povážlivě klesá, obé se  v obchodech obtížně shání a naopak ceny neúprosně stoupají. Díky svépomoci a ochotě  našich členů se na našem hřišti objevily 4 branky pro malou kopanou, jedna velká tréninková a ještě mnoho dalších fotbalových rekvizit. I v tomto směru patříme mezi nejlépe vybavené oddíly v okrese.

   Nejenom fotbalem je živ amatérský fotbalista našich poměrů. Nabízíme malou retrospektivu kulturně-společenského života našeho oddílu kopané. Začněme sportovními plesy. Letos jsme pořádali jubilejní 20. v pořadí. Každý z nich přilákal značný počet návštěvníků díky kvalitní hudbě, vkusné a originální výzdobě, bohaté tombole a přátelské atmosféře. Krom toho pořádáme taneční zábavy a diskotéky. Nežijeme však toliko tancem a lehkými múzami. Za dvacet let jsme uspořádali množství besed s trenéry, funkcionáři, současnými i bývalými fotbalovými reprezentanty, rozhodčími, novináři i lékaři. Snad si již málokdo vzpomene na rok 1970, kdy nám náš velký příznivec Ota Svatek promítal svůj amatérský film z našeho zápasu. Kolik zážitků jsme si odvezli v třiasedmdesátém  z Prahy, kde jsme v kabinách vršovického „dolíčku“ měli možnost  hovořit s hráči Bohemians v čele s fotbalovou legendou Antonínem Panenkou. O dva roky později znovu beseda s klokany – tentokrát ve Švejkově hostinci U Kalicha. To nás již provázel dlouholetý přítel, žurnalista a spisovatel – sportovní redaktor  deníku Československý sport Josef Pondělík. Bez něho se neobešel nejeden ples, důležitý zápas i nejedna poutavá beseda. Bohužel nás pan Josef P. opustil v roce 1985. Besedy s Fr. Pláničkou, Josefem Bicanem, sekretářem ČSFS a trenérem Janem Fáberou, sekretářem Dynama České Budějovice Janem Turkem, přátelský zápas a následné povídání s bolivijskými studenty, s prvoligovým rozhodčím Františkem Dibitanzlem a v neposlední řadě i častá setkání s naším bývalým klubovým  lékařem MUDr. Josefem Hefnerem dokazují, že i o blaho fotbalistovy duše se staráme v bohaté míře a dobré víře. Zvláštní pozornost si zasluhuje čin, který spatřil světlo světa v roce 1972. Toho roku na podzim darovali totiž 34! členové našeho oddílu svou krev. V budoucnu jsme se již k podobnému číslu nikdy nedopracovali, avšak až dosud pokračujeme v této tradici každým rokem. Mezi naše nejzasloužilejší dárce krve patří Karel Lád mladší, Jiří Hubáček a Jan Šuba. I náš oddíl se musí starat o to, aby zabezpečil svá mužstva kvalifikovanými trenéry. Z řad našich bývalých i současných hráčů to nejdál dotáhli  pánové Ing. Vojtěch Čížek, Standa Vaněček, Karel Lád mladší a Bohuslav Rapčani, kteří úspěšně absolvovali trenérský kurz III. třídy. Krom nich pracuje  v oddíle ještě řada trenérům IV. třídy. Pravidelně 1krát týdně se na svých schůzích scházejí výboři oddílu, dáváme prostor všem aktivním sportovcům na hráčských schůzích a na výroční schůze zveme i naše žáky, aby již jako mladí poznali, jak to vypadá s klubovým životem. Nepodceňujeme ani propagační činnost. Na každý zápas zveme naše fanoušky pomocí plakátů. V současnosti je to již jejich třetí verze. Již třikrát jsme vydali  klubové vlaječky, samozřejmě ve spolupráci s TJ Sokol. Nyní připravujeme 4. podobu našich klubových barev a symbolů. V roce 10. výročí trvání kopané jsme obdarovali naše hráče, fandy a výbory originálními grafickými listy, jejichž autorem nebyl nikdo jiný než náš rodák, průkopník fotbalu a velký fanda  Mistr Václav Boukal. Naši příznivci určitě vlastní tištěný plakát zvoucí na oslavu naší první desetiletky, kdy se u nás v červenci  1979 utkala mládežnická mužstva s týmy Tatranu Prachatice. Po nich se střetli naši muži s internacionály SK Slavie Praha, v jejíž řadách nastoupili takoví borci jako Plánička,  Bican, Knesl, Klimeš, Kocourek, Voborník, Mareš a spol. Naši borci tenkrát slavně zvítězili 5:4!, když 4 branky vsítil František Holík a doslova tak starou, ale zase ne tak úplně, „dámu“ z Prahy rozstřílel.

 

Kdo pak poslouchal v našem hotelu vyprávění panů Františka Pláničky a Josefa Bicana, musel se fotbalu upsat na celý život. I letos připravujeme poněkud skromnější oslavy 20. výročí  založení oddílu kopané. Chceme pozvat přátele z Mellenbachu (NDR), Jablonce a také našeho rivala – husinecký Slavoj. A zahrají si opět všichni, kdo dosud oblékali žlutomodrý dres s kozlíkem na prsou. V roce 1988 zahájil svou činnost oddíl old boys- naši vetráni, což je zákonitým odrazem našich fotbalových dvacetin ve velkém sále MNV otevřeme výstavu dokumentů a fotografií z dvacetileté historie oddílu a nakonec potom na slavnostním fotbalovém večeru odměníme naše členy vlaječkou a čestným uznáním, abychom si nakonec zazpívali Zelenou trávu, Sokolíky a Olé, olé, olé…

   Naši příznivci mohou sledovat  fotbalové dění v oddíle kopané  ve vývěsní skříňce a náměstí. Druhou skříňku máme přímo u kabin a před stadionem je vývěsní panel pro plakáty.

   Slavnou stránkou nedlouhé historie oddílu jsou fotbalové zájezdy a družby. Tou první bylo setkání se slovenským městečkem  Dudince, což jsou lázně na jihu Středoslovenského kraje. V červenci 1970 jsme naše nové přátele hostili u nás a v srpnu jsme jim návštěvu opláceli. K upřímným projevům slovanské vzájemnosti  přispěla i kapela Františka Jírovce, která naše fotbalisty do Dudinců provázela. Podruhé jsme se vzájemně navštívili v roce 1975. Snad jen ta příliš velká vzdálenost obou míst způsobila, že se pak další sportovní setkání nekonala. Samozřejmě, že osobní kontakty pokračovaly i nadále. V roce 1971 jsme sehráli přátelský zápas v Malečově v okrese Ústí nad Labem. Tady došlo ke stmelení nerozborné fotbalové party, která pak ještě po mnoho let hrdě nesla vlachovobřezský fotbalový prapor. V roce 1973 jsme zahájili éru mezinárodních styků s fotbalisty Mellenbachu (NDR), které jsme poprvé přivítali u nás v červenci a v září  jsme odjeli poprvé do Mellenbachu my. Jen stěží jsme byli schopni docenit  péči našich nových přátel, a tak vzniklo šestnáctileté přátelství s lidmi z BSG Aufbau Mellenbach. Loni jsme tam byli my, letos uvítáme naše přátele  u nás. Kdo by nevzpomněl na prohlídky měst a přírody v Duryňském lese, na krásný sportovní areál v Mellenbachu, na  hostinec pana Egona Fiedlera, nebo na personu šéfa fotbalu i továrny na termometry pana  Ulliho Sommera. A sluší se připomenout i naši hrdost na obě Jírovcovy kapely,  které jsme k našim přátelům brávali s sebou. Znovu si připoměňme přátelské kontakty s fotbalovým oddílem TJ Bohemians Praha. Ty začaly v roce 1973 a trvaly 3 roky. Kdyby měl náš hotel více pokojů a postelí, mohli tu klokani pobývat na soustředění…V šestasedmdesátém roce jsme se podívali i do Karlových Varů a okusili tamější termální prameny. Stalo se tak z popudu pana Milana Mráze, našeho kamaráda, skororodáka, hráčeTJ Březová s trvalým bydlištěm v Karlových Varech, kde jeho tatínek a skutečný vlachovobřezský rodák šéfoval lázeňské kapele. Abychom nepůsobili jako zájezdní spolek, museli jsme řadu nabídek na partnerství odmítnout, a tak jsme v následujících létech udržovali kontakt pouze s německými fotbalisty a soustředili se jen na zahlazování dluhů, jež vznikly při nákupech autobusů autobusů. To se nám na počátku osmdesátých let skutečně podařilo, a tak jsme v roce 1981 začali znovu pošilhávat po fotbalovém cestování. Z většiny hráčů se stali ženáči a museli  proto otestovat, zdali se na jedné lodi snesou i jejich manželky. Zájezd do Maďarska v roce 1981 to potvrdil, a proto padlo rozhodnutí  vyrazit někam ještě dál. Díky naší obětavé práce pro Povodí Vltavy jsme se mohli v roce 1983 vydat ve vlastním autobusu do Rumunska , do Mangalie a do kempu Runke. Mořské pláže  a slaná voda měly na všechny účastníky zájezdu  blahodárné účinky, a tak problémy, které které zákonitě takový podnik přináší, byly zapomenuty po prvním vykoupání v Černém moři. K těm problémům patřila především cest do Rumunska a zpět. Mládí nezná překážek, a tak ani gólman Stromšík nelitoval útrap s roztrženým kolenem a po návratu domů každému ochotně sděloval  své zkušenosti s rumunskou chirurgií. U moře se nám zalíbilo, a tak za dva roky jedeme opět. Tentokrát za vodou poněkud slanější – do jugoslávské Istrie, do kempu Premantura.

 

V roce 1986 jsme se na 9 dnů rozjeli do maďarského lázeňského města Harkány, jež leží na jihu země. Tentokrát jsme zvolili pohodlnější ubytování v soukromých bytech. Na pobyt i teplou sirnou lázeňskou vodu jsme pak vzpomínali jen v dobrém. Zatím to byl náš poslední společný výlet. Do NDR v Mellenbachu jsme jezdili jen coby pánská jízda. Závěrem dodáváme, že většinu nákladů si hradili účastníci zájezdů sami. TJ přispívala na naftu a ubytování na zájezdech. Naše zisky z brigád byly však mnohonásobně vyšší. Za vším tedy spatřujme jen poctivé pracovní úsilí našich členů.

   Nechtěli bychom vzbudit dojem, že oddíl kopané  ve Vlachově Březí žije poněkud odtažitě od ostatního sportovního života ve městě. Opak je pravdou a následující fakta to jen dokazují. Od roku 1975 již 3 krát vystoupili na našem stadionu spartakiádní cvičenci. Tradicí se stává zajímavá štafeta 333 x 333 + X a nejlepší časy v ní drží právě fotbalisté z našeho oddílu. Z našeho stadionu vycházejí účastníci turistického pochodu Stezkou Jana Nerudy a po návratu se jim tu dostane občerstvení. Často půjčujeme zařízení i hrací plochu členům ČSPO, aby tu mohli uspořádat svá soutěžní klání. Svůj azyl u nás nalezli i letečtí modeláři. Představily se tu i fotbalové jedenáctky Tatranu Prachatice a internacionálů Sparty Praha v rámci  Tělovýchovných slavností 1975.  Fotbal tu hrály tu i ženy ze Strakonic a Kaplice. Pravidelně poskytujeme stadion našim nejmladším, kteří si zde užívají atrakcí při Dětských dnech. Naše základní škola by se bez fotbalového stadionu neobešla, její žáci tu nacvičují atletiku i sportovní hry. Každoročně půjčujeme naše hřiště mnoha odborářským týmům  k sehrání turnajů nebo zápasů. Naposledy jsme  byli i spolupořadateli fotbalového turnaje IV. ročníku zemědělské olympiády. Plocha asfaltového hřiště posloužila již mnohokrát jako taneční parket. V prostoru kabin již mnoho našich fotbalistů dalo vale své svobodě při tzv. štandách nebo jsme tu častokrát poseděli při různých příležitostech, hlavně pak při oslavách životních jubileí našich členů. V kabině domácích pravidelně zasedají naši výboři. Do tohoto  výčtu nesmíme zapomenout zařadit více než desetileté období provozu naší sauny, kdy si tu její uživatelé mohli připadat jako v lázních.

   Kdo pozorně četl předchozí stránky, stále určitě čeká na vlastní zprávy o činnosti jednotlivých družstev v uplynulém dvacetiletí.

   Začněme u těmi nejmladšími – Přípravkou. To jsou chlapci, kteří ještě nedovršili 10 let. Tento fotbalový potěr se učí základům fotbalové abecedy a seznamuje se s velkým hřištěm. Oficiálně jsme Přípravku zřídili  na podzim 1984 a zúčastňovali se mistrovských soutěží., když hráli okresní soutěž turnajovým způsobem. Prvními trenéry byli Ing. Jan Bízek, Václav Holík mladší i hráči Milan Nárovec, František Fencl a Roman Tetel. Dlouhou dobu vedl tuto fotbalovou družinu i Václav Urban mladší.

   Mladší žáci – 10 – 12 letí chlapci. V tomto věku dochází k utváření vztahu chlapců ke kopané. Někdo končí a zůstávají pouze ti, jimž se fotbal líbí a jsou pro něj schopni něco obětovat. Svou činnost zahájili kluci v roce 1982 a prvním trenérem byl Vlasta Honomichl, po něm pak Jan Horák a Jiří Mařík.

   Starší žáci : chlapci 12-14 letí, kteří již hrají skutečné mistrovské zápasy a tvoří jakousi špičku žákovského fotbalu. Ti nejtalentovanější mají pak možnost zkusit svém štěstí i umění v Tatranu Prachatice, případně i ve vyšších soutěžích. Naši kluci se dokonce 2x stali přeborníky okresu, ale do krajských soutěží jsme je pak nepřihlásili. Prvním trenérem byl pan učitel Karel Kozák, současně také hráč 1. mužstva. Jeho nástupcem se stal pan Kurt Tetal starší a pan Ruda Matoušek. Poté se  na toto postu vystřídalo ještě hodně trenérů. Ústřední postavou  žákovského fotbalu 70. let byl bezesporu pan Kurt Tetal, k němuž přišel vždy někdo na zaučení. Ať již to byl Ing. Vojtěch Čížek, jenž alternoval i jako trenér 1. mužstva, pak to byli i Milan Peřinka z Radhostic, bývalý hráč Míra Bláhovec, stejně jako František Zdeněk z Husince, Bohouš Rapčani z Chluman, Jiří Mařík a řada dalších.

 

V posledním období vedou žáky pánové Jan Horák a Vlasta Honomichl. Novou posilou by mohl být i pan Antonín Dvořák , nynější správce stadionu. Starší žáci pravidelně patří  mezi nejlepší ve své skupině okresního přeboru a často bojují o postup do krajských soutěží.

   Dorost – věková kategorie 14 – 18 ctiletých chlapců či mladých mužů? Sami si můžete vybrat, ale nikdy se nevyhnete problémům, které tato věková kategorie s sebou nese. Po skončení základní školy se chlapci rozejdou po celém kraji, někdy i dál. Musejí si vyzkoušet řadu nových skutečností, které odsouvají fotbal na druhou kolej. Jeden příklad z minulé sezóny. Teoreticky mohlo ze starších žáků přejít do dorostu  9 hráčů (Byl to mimořádně silný ročník. Letos jsou to jen 4 hráči). Všech 9 hráčů mělo členskou legitimaci TJ Sokol a registrační průkaz ČFS. Nakonec začali v dorostu pouze 3 kluci. A po skončení vojny budeme všichni rádi, když z toho ročníku zůstane  alespoň jeden hráč v mužstvu dospělých. Poslední případ odchodu nadějného útočníka Vlasty Tomana  do Čkyně před začátkem jarních mistrovských bojů jen celou situaci dokresluje.   Ale to všeobecný problém, a proto raději k faktům. Dorost vstoupil do mistrovských soutěží v sezóně 1972-73 pod vedením trenéra Petra Hraběte. Po něm se střídali další : Mila Traxler, Kurt Tetal, Míra Bláhovec, Josef Turner, posila 1. mužstva z Vimperka, Standa Vaněček, rovněž bývalý hráč a trenér 1. mužstva i žáků, Bohouš Rapčani, Luboš Marek, Míra Hojdekr. Snad pod vedením nového trenérského trojlístku K. Tetal, J. Šuba a L. Marek dosáhnou naši dorostenci na první historický postup dorostenců do krajské soutěže. Se čtyřbodovým podzimním náskokem by se jim to mohlo podařit a svému oddílu dát nejkrásnější dárek k jubileu.

   Dospělí : v této kategorii není věkových bariér. Je to ku prospěchu této hry, nebo ne? Z tohoto posuzujme i osudy naší jedenáctky za uplynulých 20 let. Nebylo ideálnějších podmínek  pro zrod fotbalového mužstva , než těch, které panovaly ve Vlachově Březí v roce 1969. Nové hřiště, hráči téměř stejného věku i fotbalových kvalit, nezměrná chuť dosáhnout úspěchu, nevídaná soudržnost celé fotbalové party( hráči, výboři, trenér, fanoušci). Mezi tímto čtyřúhelníkem panovala vzájemná úcta a pochopení. Jednání všech v oddíle bylo bez přetvářek, vše bylo lidské, prosté, nepřikrášlené – jedním slovem upřímné. Vzájemná důvěra a tah za jeden provaz, jehož konec se netřepí. Dnes mohou předchozí věty působit jako fráze, ale všichni, kteří byli tenkrát u toho, je podepíší bez mrknutí oka. Za těch uplynulých dvacet let jsme však poznali i tu druhou stranu Měsíce. Rychle jsme nahlédli pod pokličku  fotbalového hnutí v okrese i výš.  A také jsme se velice rychle přizpůsobili neúprosnému kolotoči celé této fotbalové mašinérie a ocitli se tam, odkud není úniku. Ať v dobrém či zlém. Kopaná se nedá provozovat na vlastním písečku a jakmile začnou vznikat kontakty s ostatními kluby, musí nutně docházet ke kompromisům, ústupkům i výhodám. Proto se fotbalové líbánky velmi rychle změní v určitý stereotyp fotbalového manželství i se všemi přednostmi, krizemi. Fotbal – to je vlastně lidský život. A tak jsme si náš fotbalový život utvořili i my, tudíž ho prezentujeme takový, jaký opravdu je. 

   V prvním roce našeho fotbalového počínání hájili žluto-modré barvy chlapci z Vlachova Březí a nejbližšího okolí. Jen toliko malé odbočení ke klubovým barvám. S městem Vlachovem Březím je modrá barva spojena již od roku 1538, kdy bylo povýšeno na městečko a do modrého erbu mu byl dán vzpínající se šedý kozel se stříbrnými kopýtky. Modrá se tedy stala základem a mohlo se zůstat jen u ní. To by však nesměli v šedesátých a sedmdesátých létech kralovat světovému fotbalu kanárci z Brazílie, a proto se naši hoši rozhodli přidat k té modré ještě žlutou na důkaz svého obdivu k jihoamerickým mistrům na čele s legendárním Pelém.

 

 Od těch dob tedy jedině žlutomodrá, případně se stylizovaným modrým kozlíkem na hrudi hráčů. Nemůžeme o nich napsat, že se jedná o odchovance oddílu, neb tyto kluky nikdo odchovat nemohl. Prostě tu byli. Samoukové,  plni odhodlání dokázat, že nejsou o nic horší než ti s dlouhou fotbalovou tradicí. Branku hájil Jano Kapuscinský, velký muž k nám přišel coby voják až z východu republiky, kde hrál házenou v Michalovcích. Proto mu také moc dobře šly výhozy dlouhých míčů. U nás našel svou lásku, oženil se a už nikdy Vlachovo Březí neopustil. Janovi nezištně sekundoval Stáňa Kopkáně, což byl skutečný domorodec vzešlý z bojů na Cimrázově louce, fotbalový teoretik a diskutér. V obraně začínal Petr Hrabě, který však stále zápasil  s myšlenkou na cyklistiku a volejbal, až  nakonec jejich svodům podlehl. Delší fotbalovou životnost prokázal Ota Vodička, neméně slavný pokračovatel slavného fotbalového rodu restauratérů a hostinských. A právě tato rodinná tradice ho přiměla s fotbalem skončit, ale nikoliv na něj zanevřít. Svou pozici benjamínka mužstva si držel Jirka Jírovec, jemuž však vážné zranění  zabránilo v rozkvětu jeho fotbalové kariéry. Post levého beka hájil s neotřesitelným přehledem Karel Kozák – kantor, hráč, trenér žáků atd…Za deset let jsme si nad jeho rakví uvědomili, že život není peříčko, a že Karel měl pech. Kde by byla obrana bez Fandy Holíka, který zrál jako víno a zrál by pořád, neboť je nezničitelný a vydrží toho moc. Nezapomeňme na Míru Bláhovce poctivého přístupem i výkonem a také na Milu Pikolona, bytem sice ve Volyni, ale srdcem vždycky ve Březí. Po jejich bok se řadil i šlachovitý setěchovičák Karel Dejmek. Kdo jiný mohl zvládnout všechny tyhle mladíky, než dědek-griotka, alias Standa Vaněček. Nestor vlachovobřezského fotbalu, který tu závodně začal ve svých jednatřiceti létech. Muž s talentem pro jakoukoli kolektivní hru-Pan Fotbalista. Patřil-li k Masopustovi Pluskal, tak k Vaněčkovi Rokůsek-Roko. První, nesmírně důležitá akvizice ze „zahraničí“, posila z Dukly PT. Roko pro nás znamenal to, co pro Bohemku Panenka. Střílel góly, tvořil hru a trénoval. Na hřišti nikdy nevelel, to si nechával pro všední dny. Představili jsme obranu a zálohu, tak teď směle do útoku. Vytáhlý blonďák na pravém křídle-Standa Vávra v sobě nikdy nezapřel hokejový talent, ale fotbal se naučil jako málokdo. Procestoval snad všechny posty v mužstvu, aby nakonec vynikl na postu stopera a stal se pilířem týmu. Karel Lád mladší, žijící fotbalová legenda- hrál, hraje a bude hrát, dokud mu jeho plíce a nohy nezakoupí madame Tussaudová pro své muzeum. Mimo jiné ve svých 40ceti létech uběhl 333 metrů za 51 sekund a pobil všechny mladíky z okolí. Honza Horák – Cipro, uměl fandy pobavit i rozčílit. Střílel góly jak na běžícím pásu, nahrával a po 11 létech skončil. Není tak jednoduché umět odejít včas. Lehkonohé levé křídlo Ota matoušek, později záložník se smyslem pro přihrávku v pravou chvíli. Dlouholetá  „rekvizita“ našeho mužstva. Tak dlouho mu slibovali benefiční zápas, že se ani neuskutečnil. Takových bylo víc…

   Čas běžel a přicházeli další – Vláďa Lád, Pigi- milovník míče a nepřítel hlaviček. Kolikrát jen prošel sám  z obrany až k soupeřově bráně. Čiří-Jirka Hubáček, Mexikán a Chlumeňák, zpěvák a bek, který neměl rád kompromisy a podle toho také na hřišti jednal. Milo Hudec, druhý Slovák v týmu. Obrana nebo útok, vždy naplno bez bázně a hany. Tak žije s celou rodinou i dnes-daleko od nás, až v kanadském George Townu. Chlapík Franta Zdeněk, jemuž žertíky a hec nadělil sám učitel život. Hrál dlouho s úsměvem na rtech a humorem v srdci. Vlasta Honomichl, co toho naběhá a naběhal, kolik jich uhlídal a ještě uhlídá, povaha veselá, pravý to party tmel. Pepa Mareš z Chluman. Bez dopingu dokázel utéct všem, bohužel i od nás do Čkyně. Pokračovatel v tradici našich vynikajících brankářů – Jindra Dobiáš, který se uměl v brance rozdat. V ní mnohokrát dokázal, co je to podržet mužstvo. Bratři Franta a Mirek Koubovi – rodilí Stránečáci. Nedali nikomu nic zadarmo. Bojovníci zarputilí, ale přitom každý úplně jiný. Škoda, že nehráli déle. Pepa Šíma- tvrdý jako žula, obránce nebojsa s kosou. Kdo by do něho řekl, že ho život přestane bavit.

 

Karel Vyžral, dnes Ing. Karel Nový, vyznavač anglického stylu kopané, muž nezměrné vitality a vůle. Pavel Kubašta, rovněž inženýr, drobný postavou, velký s míčem, který miloval tolik, že ho nechtěl půjčit ostatním,  talent brazilského ražení. Zdeněk Nárovec – poctivý fotbalový dříč, kterého osud zavál daleko na sever Čech. Ing. Jan Bízek, druhý Volyňák v našem týmu, přinesl s sebou i smysl pro  konstrukci hry a touhu to nikdy nevzdávat. Franta Valhoda – svérázný fotbalista, připomínajíci Gerda Müllera, byl pověstný svou ostrou vyřídilkou a nekompromisní střelou. Bohouš Rapčani s velmi dobrou kopací technikou, horším pohybem, ale srdem plným fotbalu. Fotbalový bohém Luboš Marek – první z Graciánů, který hájil  naše barvy. Láďa Aleš – Stromšík, tak ten je opravdu první vlachovobřezský odchovanec na postu brankáře. Častý objekt okolních lanařů, ale stále věrný jako Libotyňský potok. Pořád lapá jako kdyby mu léta vůbec nepřibývala. Jiří Pešek přinesl upřímný projev fotbalového venkova, bez příkras a zbytečností. Tehdá ještě mladíček Luboš Filípek měl pobýt déle a dočkal by se slávy. Jan Šuba velká posila naší kopané. Přišel k nám z Dubu se zkušenostmi, s rychlostí nedostižnou, poněkud vznětlivější povahy, ale s láskou k fotbalu neskutečnou a nekonečnou. Josef Turner, nyní již zase opět ve Vimperku. Důsledný ve všem a k sobě zvlášť. Odevzdal na hřišti vše, i když v treninku ukazoval ještě víc. Václav Pecka-Mikuláš z Lažiště, jinak spolehlivý a poctivý a téměř vždy neprůchodný obránce a proslavený střelec trestných kopů. Dlouhou dobu kapitán mužstva. Jarda Rejžek, rád vyhledával prostor u krajů hřiště, aby tam někoho zastavil nebo naopak někomu utekl. Jinak také taxikář prachatických legionářů. Ten první z nich Petr Souček – trenér i hráč, zvyklý na jiný styl. Zkoušel, vymýšlel, ale své trenérské dílo u nás do konce nedotáhl. Po něm přicházejí Jirka Knaifl, Míra Fischer a Špína – Vašek Špilauer, z nichž ten poslední rozdal našim divákům mnoho fotbalové krásy a radosti. Míra Půbal, již třetí „Dubák“ v pořadí v našem mužstvu. Stále hledá svou fotbalovou štěstěnu. Místo ní tu  však našel svou budoucí manželku. Další z velkých postav v naší brance Drahoš Steinbauer, nepobyl sice dlouho, ale vzpomínky zanechal nesmazatelné. O své místo na slunci stále houževnatě bojují dva skalní domoroci a Václavové. Holík a Urban. U obou musíme psát mladší, neb stále ještě září sokolské hvězdy jejich slavných otců. Škoda, že musel pro zranění s fotbalem předčasně skončit Míra Hojdekr. Třebaže postavou menší sbíral vysoké míče jako motýlkář. Přišel z Nebahov, ale zakotvil u nás. Své nejlepší roky si k nám přišel „odsloužit“ Láďa Škopek z Husince. V dobách nejtěžších se postavil do branky a aby toho nebylo málo, přilákal sem i svého bratra Václava z Tatranu Prachatice.  Ten má všechny předpoklady vyrůst ve fotbalovou osobnost, kterou tolik potřebujeme. Josef Janda- hoštický rychlík, který se díky nesmírné péči a kuchařskému umu své choti, stává spíše tankem. Až ten se jednou zastaví, tak kila ubudou. To bylo radosti, když začal svou fotbalovou práci domácí trojlístek Milan Nárovec, Fanda Fencl a Roman Tetal. Kdeže jsou ty časy. Nary se oženil do Prahy, Feryho Fencla trápí úraz nohy z dětství, a přitom by tolik chtěl hrát… Zůstal Roman T. ,ten však musí být přísnější sám na sebe, aby splnil to, na co bezesporu má.  Zvenčí působí dojmem flegmatika, uvnitř však doutná fotbalový oheň, takový je Jarda Rauscher s perspektivou stále před sebou. Jiný a o něco mladší domácí trojlístek Štumr, Svach a Toman vzbuzoval opět velké naděje. Po odchodu Vlasty Tomana do Čkyně, vkládáme naděje alespoň těm  dvěma zbývajícím, že přinesou lepší časy našemu fotbalu. Míra i Láďa pro to mají ty nejlepší předpoklady. Z ryzích sympatií i z lásky k brance k nám přestoupil i Václav Kůta z Prachatic.  V současnosti máme na vojenské službě čtyři chlapce. : Míru Podlešáka, Toma Nováčka, Zbyňka Řehořku a Láďu Laudu. Každý z nich by se nám po návratu domů určitě hodil. Neměli bychom zapomenout na ty, kteří toho mnoho nenahráli, ale přesto k nám patřili a byli naši. Kurt Tetal mladší, Milan Peřinka, bratří Nagyové, Vašek Pahorecký, Olda Mareš a Jan Lád z Předslavic. Ti, na které jsme zapomněli, ať nám prominou a odpustí a určitě se přihlásí. Velice rádi náš seznam rozšíříme.

 

   A teď jen velice málo statistiky. V jubilejním roce zcela určitě sehrajeme svůj  1 000 zápas. Bohužel asi nikdo přesně neurčí, který to bude. Snad jsmme již vstřelili, anebo také ještě ne náš dvoutisící gól. Zcela určitě je naše  bilance vítězných zápasů daleko aktivnější než těch prohraných. A jako vůbec neotřesitelný fakt  musíme uvést, že rekordmanem v počtu sehraných zápasů je Karel Lád mladší, který rovněž bezesopru nastřílel nejvíce branek.

   Ponechme stranou přátelské zápasy. O těch mistrovkých píšeme na jiném místě. soustřeďme se proto raději na organizování turnajů pořádaných na našem hřišti. Od roku 1972 pořádáme pravidelně na počátku srpna  turnaj dospělých O pohár MNV. Letos máme netradiční termín a pozvali jsme i mužstvo z Mellenbachu a tradičního rivala  husinecký Slavoj. Bude to již 18. ročník. O něco mladší je náš turnaj pro žáky, který se hraje pravidelně od roku 1975. Od roku 1980 nese žákovský turnaj  jméno zakladatele mládežnické kopané u nás – Memoriál Karla Kozáka. V zimním období jsme zkoušeli zorganizovat turnaj pro dorostence, ale po neúspěšných pokusech jsme od toho upustili. V letní přípravě hrajeme turnaje po okolí, v zimě již třetím rokem jezdíme za přípravou do Prachatic. Fotbalový program v sezóně je následující. V úterý a ve čtvrtek trénují nejprve žáci a pak dospělí. V pátek trenuje přípravka a po ní dorostenci. Sobota je vyhrazena pro mistrovské zápasy mládežnických týmů a v neděle  je hracím dnem dospělých.

   Zvláštní kapitolou bývají trenéři. O těch mládežnických jsme už psali, a tak věnujme trochu pozornosti těm, jejichž práce je nejsložitější i nejnevděčnější- trenérům dospělých. Prvním ternérem vlachovobřezských kozlíků se stal Jarda Rokůsek, současně také hráč. Za tři roky působení u mužstva dokázal mnohé. Především zavedl určitý pevný řád a pokusil se ty, většinou nezkušené mladíky, naučit herní kázni a systému. Pro nás bylo štěstím, že to byl právě on, že dokázal být trpělivý, uměl nezištně poradit, ale také dokázal velmi rychle přimět někoho k rozumu. Odešel dobrovolně, neboť musel za povinnostmi přejít do Českých Budějovic. Náš major byl voják a v armádě se poslouchat musí. Po něm se stal kormidelníkem ing. Vojtěch Čížek. A to pro nás bylo opět šťastné řízení osudu. I přes náročné pracovní povinnosti (ředitel ČSS Šumava ,z. Vl. Březí) si dokázal najít čas na svou lásku. Dokonce podstoupil i teoretické vzdělání a stal se trenérem III. třídy. Jeho metody připomínaly legendárního Vytlačila a on s nimi slavil úspěchy. Také pan Čížek tu pobyl tři roky, až ho práce odvála dál do kraje. Třetím koučem v pořadí byl Standa Vaněček, v té době ještě hráč 1. mužstva. On byl vlastně nejstarším vlachovobřezským hráčem již od prvního zápasu. K mladíkům se připojil bez bázně a hany, neboť jeho srdce bylo mladé a pro kolektivní hru zapálené. „Dědek“ to s míčem uměl a těšil se přirozené úctě všech hráčů. Od těch vyžadoval lásku k fotbalu a spolu s ní i jistou dávku fotbalového myšlení. Toho měl ostatně on sám nadbytek. Naučil nás vidět v kopané především zábavu, a to rozhodně nebylo málo. Vydržel to s námi celých pět let a zažil s námi ty nejslavnější časy. I on byl držitelem trenérské III. třídy.  Jeho nástupcem se stal Petr Souček, a i on k nám přišel , aby posílil tým jako hráč. Měl bohaté zkušenosti divizního hráče Tatranu Prachatice. Přišel s velkými plány a oddíl si od něho hodně sliboval. Nakonec však jeho působení v klubu nemělo dlouhého trvání. Své trenérské štěstí zkoušel i Ing. Jan Bízek, jak jinak než také současně hráč 1. mužstva. Rozhodně chtěl pomoci, měl své představy o herním stylu a doplňování mužstva, ale nakonec na tomro vrtkavém postu nezůstal dlouho. Působení rovněž bývalého hráče Luboše Marka z Husince na trenérském postu bylo spíše epizodou, než záležitostí na delší období. V našich podmínkách se neobjevovali trenéři jako houby po dešti, a proto v mezidobích po odchodu jednoho až do příchodu jiného zastával tuto roli vždycky Karel Lád mladší. Byl totiž vždycky po ruce a nikdy neodmítl. Nakonec si udělal trenérskou III. třídu a začal vést naše mužstvo jako hrající trenér. Jeho svědomitý a poctivý přístup jsou zárukou kvalitních treninků a osobní příklad a nasazení slaví úspěchy i při vedení mužstva v zápasech.

 

   Sečteme li všechny trenérské vstupy Karla Láda k mužstvu, dojdeme k tomu, že i v tomto směru je rekordmanem.  A to už je opravdu úctyhodný výkon. V této poslední sezóně vede mužstvo, které usiluje o návrat do krajské soutěže. Dvě sezóny před ním vedl družstvo pan Bohouš Rapčani z Chluman, který za nás rovněž hrál, pak se stal trenérem III. třídy, mužstvo výrazně omladil a jednu sezónu se s ním v I. B třídě udržel. Pak ale následoval sestup do okresního přeboru. Bob Rapčani odvedl pro vlachovobřezský fotbal velký kus poctivé práce.

   Padla-li tu zmínka o fotbalovém čtyřúhelníku, pak nám k dokonalejšímu zmapování zbývá podat charakteristiku zbývajících dvou vrcholů- výborů a fanoušků. Začněme těmi, bez nichž by se fotbalový život a chod oddílu neobešel – výbory. Vzpomeňme nejprve na ty, kteří v uplynulých 20 létech opustili naše řady. Jediný, který se nedočkal prvního fotbalového zápasu na novém hřišti, ač o to usiloval a rovněž i mnoho vykonal, byl Emanuel Lád.. Snad  byl on duchovním otcem myšlenky vybudovat stadion na Zimmerhanzelově louce a on stál také u zrodu plánů i při vlastních pracích na hřišti. Podzim roku 1968, respektive invaze a okupace v srpnu 1968 se mu staly osudnými. Poslední roky života věnoval kopané i Jaroslav Fučík, řídící učitel v.v., velký sportovec, Sokol, nezdolný optimista a milovník života. Tragická nehoda byla silnější než jeho pevné zdraví a vzala nám i prvního kronikáře. Oba naši první jednatelé Josef Nosek a Antonín Podlešák mohou nyní již jen snít o slavných zápasech našeho mužstva  a vstřelených brankách do nebeském brány. Zvláště osobnost pana Antonína Podlešáka, který vykonával funkci organizačního pracovníka dlouhá léta, zůstala i nyní stále nedoceněna. Jeho přesnost, spolehlivost, smysl pro rovné jednání a srdečný vztah ke všem členům oddílu z něho činí stále nedostižný vzor fotbalového činovníka. On byl také naším prvním vyslancem na půdě OV FS v Prachaticích. Snad nejužší kontakt s hráči  měl pan Jaroslav Vinčálek . To byl opravdový táta  celé tehdejší slavné jedenáctky. Náš první správce uměl všechno, co bylo třeba a také všechno jste u něho mohli dostat.  Radou počínaje  a pastí na krtky konče. Krom toho všeho to byl Pan Fotograf! Jak nezištně dokázal tolerovat prohřešky mládí v kabinách nebo sauně. Nikdy si nestěžoval, nechtěl obtěžovat druhé, a proto také sám požádal o možnost strávit svá poslední léta v domově důchodců v Prachaticích. I tam jsme za ním jezdili a povídali jsme si o našem fotbale. Měl z nás i z toho vyprávění velkou radost. To byli ti, na něž se jenom vzpomíná. Čest jejich památce a fotbalové duši.                    Zavzpomínejme na lidi, kteří ve výboru pracovali a odevzdali ve prospěch našeho fotbalu mnoho času a práce. Dlouholeté období  předsedování pana Jindřicha Hubáčka, muže , jenž měnil slova v činy. Co slíbil, to vždy uskutečnil, třebaže ho to stálo všechen volný čas. Veškerá vodoinstalace v celém objektu kabin a bytu správce je jeho dílem. O těch dalších pracích ani nemluvě. Jeho typický hlas se vždy rozezněl, když to naši na hřišti nejvíce potřebovali. Krom toho byl dlouholetým opatrovatelem a řidičem našeho autobusu. On byl iniciátorem stavby garáže. Snad tím naším dnešním poděkováním poněkud zmírníme určitý pocit křivdy, který v Jindřichivi trochu zůstal, když s předsedováním skončil. Poněkud jiný ve způsobech práce i vedení oddílu byl náš druhý předseda pan Václav Kout. Rozvážný a klidný, vždy si zachoval reálný pohled a nad hráči držel ochrannou ruku. Pro každého si našel chvíli, pohovořil s ním a dokázal ho povzbudit. Pro zdravotní problémy však musel s touhle funkcí skončit. Jeho místo zaujal Jan Havlan, nynější předseda MNV ve Vlachově Březí.m Díky své pevné vůli se dokázal vyrovnat s následky těžkého úrazu a znovu se začlenit do našeho fotbalového kolektivu. Za jeho působení jsme začali pociťovat nedostatek lidí pro funkcionářskou práci, prostě najednou „nebyli lidi“. A když Jan začal řídit město, jen s obtížemi jsme hledali jeho nástupce. Mladičký Míra Hojdekr vzal na sebe tuhle odpovědnost a dlužno podotknout, že si nevedl špatně. V současné době je předsedou Ing. Jano Kapuscinský. U prvních krůčků vlachovobřezského fotbalu stál i pan Josef Novák, místopředseda, řidič a pečovatel o autobus, rovněž také nedostižný tlumočník při návštěvách našich německých přátel.

 

    Prvním pokladníkem byl pan Miloslav Traxler. Po něm zdědil tuto nelehkou roli pan Karel Černý. Sokol, kterého sám Bůh obdařil nadáním pracovat ve sféře financí. Kolik veselých chvilek zažívali všichni  kolem, když vyplácel např. kalorné, nebo proplácel účtenky. Vše do halíře přesně a činil tak po dlouhá léta. A kdyby ještě teď ke kase chtěl, pustíme ho k ní znovu. Pokračovatelem kronikářských tradic oddílu se stal pan Frantošek Krebs. Škoda jen, že nezůstal v našem souboru delší čas. Co však stihl napsat, stojí za to. Když oddíl, hrající okresní soutěž doprovází opravdový MUDr., vzbuzuje to všeobecný respekt i obdiv druhých. A to byl právě náš případ. Od samých počátků nás na zápasech provázel pan doktor Josef Hefner, zdejší obvodní lékař, vynikající chirurg a praktik. Ten k nám zahořel  láskou přímo otcovskou. Jen statistika by dokázala odhalit, že za jeho působení se zranění našim chlapcům nějak více vyhýbala i nějak rychleji hojila. Když nám odešel do vimperského Šumavanu za hokejem, ale především do Vimperka za prací, do zpěvu nikomu z nás nebylo. I dnes si najde čas a přijede se podívat, pohovoří a potěší. Své období funkcionaření si v oddíle poctivě odkroutil i pan Ing. Stanislav Vávra. Ještě aktivně hrál a už musel dělat jednatele a v téhle roli pokračoval potom dál, když už s fotbalem skončil. I on má velké zásluhy na úspěšných transakcích s autobusy i na mnoha jiných záležitostech, jež oddílu pomohly. Práce v zaměstnání, na MNV i doma nám ho dočasně odvedly od fotbalu. Stále však věříme, že jako dobrý holub se k nám zase vrátí. Nemálo práce pro nás udělali dva muži z Lipovic- Jarda Chán a Vašek Pícha. Sekali hřiště, chodili po brigádách a kde mohli, tam pomohli. Kdo ví, čím je náš oddíl tak zaujal. Jedinou ženou, která se kolem fotbalu točila, byla paní Marta Honomichlová. Ta převzala správcovství po panu Vinčálkovi. Co jen se naspravovala  roztrhaných dresů, štulpen i trenýrek. S jakou trpělivostí dokázala snášet různá přání a rozmary mužské většiny. Činila tak vždycky s humorem a úsměvem. I nyní přichází často mezi nás, aby se pozeptala i povyprávěla. Svět kulatého nesmyslu ji určitě přirostl k jejímu dobrému srdci. Stále ještě bojujeme o přízeň Františka Holíka mladšího. Co ten se jen napsal stazek a faktur pro autobus. Jako jediný z nás se naučil bezvadně opravovat míče kopací, a když má čas a chuť, tak vždycky nějaký ten balón zrenovuje. A řekne – li se mu, že bude brigáda, byl by zázrak kdyby nepřišel a nedřel do úmoru. V husinecké škole toho má hodně, ale Franta se navíc vrátil k volejbalu a ten něco času taky stojí. Ve výboru oddílu kopané pracovali ještě Jaroslav Hrabě starší, Zdeněk Holík, Václav Urban starší, František Majer, Štefan Nagy a další, jako například trenéři K. Kozák, V. Čížek a K. Tetal, ti další se snad určitě přihlásí, protože nevděk se neodpouští, zvláštěpak ten fotbalový. Tomu, kdo chce vypátrat posloupnost našich správců, připomínáme toliko jejich jména. Po paní Honomichlové nastupuje paní Růžičková, tu vystřídal hráč František Fencl, jeho zase brankář Drahoš Steinbauer a do třetice se hrajícím správcem stal pan Kurt Tetal mladší. V současnosti správcuje pan Antonín Dvořák, který by mohl s sebou přinést návrat do starých dobrých Vinčálkovských časů. Neodmyslitelnou součástí  chodu našeho fotbalového oddílu je provoz autobusu. Přestože služby pro ostatní spolky jsou do značné míry omezeny, stále má tato činnost aktivní bilanci a výtěžek z ní pokrývá náklady pro naše týmy na dopravu. Již několik let se o autobus dobře starají pánové Karel Lád ml. a Milan Pěsta ze Lhoty Chocholaté. Nám laikům se ani nezdá, co práce musí odvést a jakou zodpovědnost na sebe při každém výjezdu berou. Za to zasluhují dík veliký. Navíc neměli na silnicích žádný přestupek, natož nehodu!

   Představením lidí ze současného devítičlenného výboru oddílu kopané TJ Sokol Vlachovo Březí se pokusíme naše povídání o „fotbalových bafuňářích“ uzavřít. V čele stojí staronový předseda Ing. Jano Kapuscinský. Ten působil několik let ve výboru coby jednatel, poté byl také předsedou hlavního výboru celé tělovýchovné jednoty Sokol. Po pauze způsobené studijním zaneprázdněním se zase mezi nás vrátil. Krom toho je členem sboru rozhodčích KV FS Č. B.

        

Jeho robustní postava budí přirozený respekt hráčů, a tak se za ta dlouhá léta s píšťalkou stal populární v celém kraji. Zásluhy našeho předsedy o vlachovobřezský fotbal jsou nezměřitelné a nedocenitelné. Místopředsedou oddílu je pan Karel Lád mladší. Vzpomeňte jen kolikrát se jeho jméno již objevilo v tomto našem malém zamyšlení. To je důkaz lásky tohoto muže ke kopané a pro fotbal. On bývá iniciátorem všemožných akcí, které jsou našemu fotbalu jen ku prospěchu. Ať mu jeho elán vydrží ještě dalších dvacet let. Organizační pracovník, neboli jednatel musí být duší oddílu, musí mít přehled o všem, nesmí na nic zapomenout, v jakékoli situaci si má vědět rady. A tak pořád dokola a ještě mnohem víc. Právě takového člověka  jsme objevili v Mírovi Hojdekrovi. Při jeho náročném povolání toho má někdy opravdu hodně. Přesto ho můžete vidět opravdu rozčileného, když při fotbale obchází hřiště, radí a promlouvá k rozhodčím. O pokladnu se svědomitě stará pan Jaroslav Kukla, a protože bydlí ve stejné ulici jako jeho předchůdce Karel Černý, má péči o  finance přímo předurčenou a danou. Úkoly propagačního pracovníka  vzal téměř od samých začátků oddílu na svá bedra Jan Horák, tehdy ještě hráč, dnes už „jen“ trenér žáků, který věří, že vychová fotbalistu, co se prosadí i mimo rámec kraje i výš. Zatím je to jen sen. Navrhl plakáty, které také každý týden doplňuje o aktuální fotbalový program víkendu. Navrhl vlaječky, odznaky, diplomy atd. a pravidelně doplňuje i výsledky mužstva  do informační tabule ve vitrině na náměstí.  Nepsaný zákon ho pověřil, aby po Františku Krebsovi  převzal i vedení kroniky. Tento úkol už byl nad jeho síly, a proto dnes, snad jako morální povinnost či z tíhy špatného svědomí, sepsal toto poněkud rozsáhlejší povídání o vlachovobřezském fotbale. Politickovýchovným pracovníkem  současného výboru je Václav Holík mladší. Syn bývalého předsedy TJ Sokol kráčí v jeho stopách. Hráč a funkcionář mladé generace se smyslem pro realitu současného fotbalu, podloženou zapáleným srdcem. Členem výboru je Václav Urban mladší, rovněž syn bývalého funkcionáře hlavního výboru TJ, který rovněž hraje, trenoval přípravku a vždy se snaží být tam, kde je ho potřeba – na brigádě, při pořadatelské práci nebo na pomezí, coby lajnový rozhodčí. O posledním členu výboru Františkovi Holíkovi mladším už byla řeč, a tak jenom dodejme, že i on, kmenový člen začínající fotbalové jedenáctky, vykonal pro náš fotbal velký kus práce a že ještě zdaleka neřekl své poslední slovo.

    A to si právě  necháváme pro člověka, bez něhož by to opravdu nešlo. Žijící legenda, nestor klubu a špičkový Mistr Krejčí.  Co napsat o muži, který toho pro vlachovobřezskou kopanou vykonal tolik, že jen při pouhém výčtu jeho zásluh se člověku hlava zatočí. Vedoucí mužstva pan Karel Lád starší by nad tím vší mávl rukou a místo řečí by nás pozval na skleničku. Již v době, kdy jako předseda MNV ve V. B. měl největší podíl na uskutečnění snu všech  místních kluků – mít vlastní fotbalové hřiště, pracoval ve výboru oddílu a jako jediný v něm pracuje až dosud. Dvacet let takového „fotbalového manželství“ ho vůbec nezměnilo a zůstává stejný  napořád. Jeho fotbalové srdce je veliké a unese to. Kolik jenom ohlásil sestav našeho mužstva z rozhlasové kabiny našeho stadionu, kolik jmen střelců branek s radostí oznamoval našim divákům. Kolikrát se za nás za všechny loučil s našimi příznivci a členy ve chvílích nejsmutnějších. Kolik brigád, třeba jen pro Povodí Vltavy, zařídil a kolik peněz z nich vydělal pro oddíl. Kolik zájezdů, přestupů, družeb zařídil a realizoval. Kolik toho všeho dělal a my věříme, že toho ještě hodně udělá. Karel je Karel a jeho fotbalová diplomacie slavila nejeden úspěch a otevřela nám nové možnosti a příležitosti. Kde se v něm bere onen nenapodobitelný elán a  dobrosrdečnost ve vztahu ke kolektivu. Kolikrát dokázal vyvést celý výbor a mužstvo  z krizí. Karel je tmelem a bez něho by nebylo organizovaného, respektive závodního fotbalu ve Březí. Pod to se podepíšu nejen já, ale i všichni, co našeho nepsaného šéfa znají. Karle, děkujem, a vydrž nám u fotbalu ještě hodně dlouho. Až si tohle Karel přečte, nebude se mu to líbit. Na slávu si nepotrpí, nemá to zapotřebí. A proto otočí list a zavolá: „Vlachovo Do toho!“, tak jak to umí jen on. A my na to, aby se vědělo: „Olé, Olé, Karle! Vyhrajeme!“ 

  Hojdekrovi. Ten by snad pracoval i v noci, jen aby bylo všechno tak, jak má být.

 

   Přestože v našich ryze amatérských podmínkách hrají lidé kopanou pro vlastní potěšení a rozptýlení, není možně si představit fotbal bez diváků. Pro ty se fotbal hraje především. Doplňme proto ten poslední bod čtyřúhelníku   a podívejme se do řad našich fandů. Snad každý člověk potřebuje, aby někdo druhý viděl i ocenil výsledky jeho snažení. Už jen proto máme radost z každého nového příznivce, který si najde cestu na náš stadion. Ale  nezapomínáme a vážíme si takových, kteří to s námi táhnou již od těch prvních přátelských zápasů. Mezi ty, co mohou sledovat fotbalové matche již jen u nebeského videa, patří pan Herman Kopkáně, dlouholetý klasický hostinský a přítel fotbalistů  se smyslem pro náležité ocenění fotbalového výkonu a čuchem na to, který z fotbalistů má zálusk na dceru Jarušku, kterou před nimi střežil jako ostříž. Hrdý otec našeho prvního gólmana Standy K. Poněkud jiným způsobem hodnotil  fotbalový projev našich chlapců pan Josef Toman. Ten častokrát vymýšlel svérázné texty písniček se sportovní, hlavně pak s fotbalovou tematikou, jejichž premiéry se konaly před „plným domem“ v hostinci Na Růžku. Kolik slávy, uznání a liquere to přineslo jemu a hrdinům jeho písní snad ani nemusíme připomínat. Obdobně vedl své produkce i pan Ota Vodička starší, jehož heligonka rozdávala radost i při cestách za mistrovskými body na hřiště soupeřů. Tento spokojený otec našeho stopera Oty V.,neúnavný odborník a kritik a skalní přívrženec našeho klubu, neváhá přehodnotit výrok rozhodčího a osobně mu domluvit přímo od lajny nebo před kabinami. Svéráznou cestou za vylepšením fotbalového výkonu našeho mužstva se vydal pan Emanuel Pillvein. Pomocí různých lektvarů a pokrmů, které sám připravoval a hráčům nezištně nabízel, vyzkoušel jako jeden z prvních Čechů blahodárné působení povolených dopinkových prostředků. Často nás chodil povzbuzovat i pan Antonín Hlaváč a své názory projevoval s upřímností jemu vlastní. Mohutná postava sedící na lavičce nad svahem Libotyňského potoka patřívala panu Janu Horákovi staršímu, který v klidu, ale s velkým zaujetím sledoval výkony svého mužstva. Přestože ve Vlachově Březí nepobyl dlouho, nelze zapomenout na pana Láďu Železného. Ten vložil do fandění opravdu kus svého srdce a povzbuzoval, co mu síly, hlas i zákony rovnováhy dovolily. Letos jsme se rozloučili s paní Soňou Kotálovou, naší věrnou příznivkyní, která viděla v kopané velké představení, což jí připomínalo její slavné cirkusové časy, kdy byla hvězdou manéže. Jen ona uměla pochopit, co je to tréma, úzkost i radost z úspěchu. Pokud jí síly stačily, byla vždy s námi, ať už na zápase, zájezdu, plesech i na brigádách. A když už pak sama nemohla , byla vděčná za jakoukoli zprávu o fotbalistech. Zůstala nám věrná až do konce svého života, Tak jako všichni, o nichž jsme psali před ní.

   A nyní pojďme k těm, kteří nás chodí podporovat  v přítomném čase. Národ fandů je vrtkavý ve své přízni, a proto již tak často nevídáme Václava „Spartičku“ Majera, Milu Kotála mladšího, který zavedl zdejší specialitu- sledování fotbalu z osobního auta. Modelářství odlákalo pana Oldu Mareše staršího, jehož kulinářské speciality ochutnali snad všichni z tehdejší jedenáctky. Velice rádi mezi sebou vidíme a vřele vítáme naše legionáře – pana Otu Svatka z Prahy, autora a zatím i posledního filmového dokumentu o našem fotbalovém mládí. Pana Jana Vašáka – Kvašňáka z Českých Budějovic, který nám pomáhal v přípravných zápasech ještě před tím, než bylo naše hřiště na Cimrázce otevřeno. Pana Václava Pátka z Prahy, který má pro nás vždycky povzbudivé slovo. Opravdovým svátkem pro nás bývá návštěva našeho rodáka,  akademického malíře  Mistra Václava Boukala z Českých Budějovic, autora grafického listu k 10. výročí založení fotbalu u nás. Mezi ty, kteří spojují svou dovolenou s návštěvou zápasů a s povídáním o fotbale patří Věra a Míla Charvátovi z Prahy. Víme, že bedlivě sledují výsledky našeho mužstva i tam. Z Prahy mezi nás zajíždí i velký teoretik a znalec pražských fotbalových poměrů pan doktor Fadrhonc. Ten je vždy ochotný poradit. Jaký by to byl fotbal, kdyby na něm chyběl pan Antoním Neumitka.

  

Ten, který  v pionýrských dobách zdejší kopané vyháněl kluky z Cimrázky a dnes by za naše mužstvo neváhal obětovat  i své zamilované macešky. Kdo by si uměl představit domácí zápas, a neslyšel by : „Dlouhou!“ anebo „To se dělá, tohleto…?“ Tyto a další výroky patří panu Františku Vítovcovi, který v poslední době koketuje i se zdravotnickou brašnou, když ještě dávno před tím seděl za volantem našeho autobusu. Jedním z našich nejvěrnějších příznivců je Mistr řeznického cechu pan Jindřich Fiedler, v jehož krámku se již odehrálo mnoho zápasů, byly tu také likvidovány velké fotbalové sázky a pravidelně za výlohou uvidíte plakát zvoucí na příští zápas. On sám září při každém úspěchu a velmi nerad sleduje fotbal „nasucho“. A co ti další jako pánové  Rudolf Matoušek, Václav Urban starší, Václav Holík starší, Láďa Punčochář z Újezdce, Láďa Martínek, Jiří Lejsek a ti další…? Kteří jmenováni nebyli. Snad kvůli tomu na fotbal nezanevřou. Fotbal za to nemůže.

   Popřejeme všem našim příznivcům, fanynkám a fandům jen radost z výkonů a výsledků našeho mužstva a poděkujme jim za jejich důvěru,  podporu, povzbuzování a přízeň. 

   Závěrem nám dovolte připomenout jednu epizodu z dob slavné fotbalové party. V útulném prostředí vlachovobřezské hospůdky Na Růžku doznívají u fotbalového stolu pod znakem kozlíka v kopačkách poslední vzrušené debaty téměř kompletního mužstva o utkání, které odehrálo jen o kousek dál na stadionu Cimrázovy louky. A jak jinak, skončilo vítězstvím našich hochů.  Paní šenkýřka Anna Kopkáňová spolu se svou pomocnicí paní Marií Jílkovou obsluhují plný sál , mají radost, ale také plné ruce práce. Fotbalisté začínají s prvními sériemi svých oblíbených melodií. Fandové s dostávají do varu a kdesi v zákulisí skládá Pepa Toman svou dnešní oslavnou píseň. U stolu natahuje pan Ota Vodička-Štercl heligonku, aby zahájil svou harmonikářskou produkci. Písnička o vyšívaném zajíci na prsou stránecké šenkýřky  s sebou přináší známou odměnu. Paní Anna zůstává věrna tradici, kterou založil její muž Herman K., a všichni, co zpívali dostanou po panáčku. Po jistém čase hodnotí hudební fajnšmekři  úroveň nové Tomanovy písničky a na program se dostává Zelená tráva…Rozradostněný pokladník pan Karel Černý se chystá k xté repríze svého kabaretního čísla na téma Adolf pochoduje. Všem je lehko na duši, u srdce i na pokopaných nohách, což je povel pro vzlet či výskok na stolní desky a spustit jako jeden muž neodmyslitelné Sokolíky. Jak je tady dobře. Pouze čas hraje proti nám. Až nakonec mateřská slova paní velitelky Anny : „Děti, já vás nevyháním, ale jde se domů“, vrátí všechno v pravý čas do správných kolejí. Venku následuje hromadné močení vpravo u plechových vrat a pak už jen cestou domů promýšlet taktiku na příští zápas…Takové věci nelze popsat, ty se musí prožít.

   Jestliže jsme vzpomínali na častý hudební doprovod při našich společných posezeních, bylo by nevděčné opominout obě kapely Jírovcovy . pana Františka-otce i pana Václava-syna, které nás tak často provázely na plesech, tanečních zábavách  i zájezdech. Vzpomínáme i na šramlíky pana Pavla Kouby staršího ve hvězdném složení s pány Vojtou Mrázem, Milou Kotálem starším Václavem Plachtou, Láďou Zdichyncem a mnoha dalšími, včetně pana Ládi Punčocháře z Újezdce. Těm všem patří rovněž naše poděkování.. 

   Taková byla procházka první vlachovobřezskou fotbalovou dvacetiletkou. Tento malý příspěvek byl velkou poctou této nejkrásnější a nejoblíbenější hře na světě. Je to důkaz, že i v našich podmínkách planou srdce pro fotbal. Ať v dobách, kdy se mužstvu daří, nebo když prožíváme období horší. My všichni jsme rádi, že fotbal zapustil ve Vlachově Březí trvalé kořeny a bude žít dál. Je důležité vítězit a vždy o něco hrát, ale daleko podstatnější je mít něco rád, rád to hrát a svou hrou přinášet radost druhým.

Sepsal Jan Horák starší, člen výboru oddílu kopané TJ Sokol Vlachovo Březí v dubnu 1989

 

Vznik Football Club(u) Vlachovo Březí

   Od  zápisu na předchozí stránce uplynulo dlouhých jednatřicet let. V roce 2019 jsme si připomněli 50. výročí oficálního založení fotbalového oddílu TJ Sokol Vlachovo Březí. V červenci 2020 bychom neměli zapomenout na 30. jubileum, které nás dělí od vzniku fotbalového clubu v našem městě – FC Vlachovo Březí. Když byl v roce 1969 oficiálně založen oddíl kopané stal se automaticky jedním z oddílů Tělovýchovné jednoty Sokol Vlachovo Březí. Nemohlo tomu být ani jinak, neboť v době „vyspělé socialistické společnosti“ se nemohlo na vznik samostatného fotbalového klubu ani pomyslet. Ve městě byla jediná tělovýchovná jednota,  a proto se k ní nově založený oddíl kopané  připojil. Jako zajímavost můžeme připomenout, že na první vlaječce oddílu kopané z roku 1970 byla vedle žlutého kozla  na modrém erbu  napsána písmena FC. Při 10. výročí svého vzniku  v roce 1979 vydali fotbalisté jubilejní vlaječku společně s celou TJ. Na jedné straně dominovaly iniciály FC Vlachovo Březí, které tak spolu s kozlíkem, míčem a letopočty vytvořily originální upoutávku na mladé fotbalové výročí  Druhá strana byla věnována 80 létům, která uplynula od založení T. J. = Tělocvičné jednoty Sokol ve Vlachově Březí. To dokazuje, že snahy zdejších fotbalových protagonistů po jistém odlišení tu byly od samého počátku. Jestliže jsme se při výběru klubových barev odvolávali na žluť brazilckých kanárků a mistrů světa, tak pro zkratku FC jenoznačně hovořila Anglie, coby kolébka této hry a samozřejmě i skutečnost, že Angličané se v roce 1966 stali doma ve Wembly mistry světa. Název Football Club – FC je proto zákonitou poctou anglickým fotbalovým tradicím. Ostatně i slavný brazilský klub Santos má na počátku zkratku FC.  Česká podoba – FK nebyla proto nikdy u nás na pořadu dne. A navíc celým světem tehdá hýbali Beatles, englický hoši z Liverpolu. 

    Přestože jsem u toho byl a dokonce patřil iniciátorům vzniku nového oficiálního sportovního klubu, mé vzpomínky nejsou až tak úplné. V kronice města Vlachova Březí se píše o červenci 1990 a já vím jistě, že tak stalo ve velkém sále místního hotelu na náměstí. Tam se totiž konala členská schůze celé tělovýchovné jednoty Sokol. Na programu byl jediný bod : Zrušení registrace oddílu kopané u TJ Sokol.

   Co tomu předcházelo bude pro ty později narozené jen ztěží k  pochopení. Po listopadové sametové revoluci v roce 1989 se změny daly do pohybu i v oblasti sportu. Co se vlachovobřezských tělovýchovných poměrů dotýká, vyskytl se tu ještě další problém. Bude TJ Sokol pokračovat ve svazku sportovních organizací sdružených pod tehdejším ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy), anebo se vrátí do lůna ČOS (České obce sokolské), z níž v roce 1899 vzešla a v rámci „sjednocení“ sportovního hnutí  po roce 1948 ji byla nucena opustit a tělocvičnou jednotu = T. J. nahradilo spojení tělovýchovná jednota = TJ? Rozdíl byl jen v tečkách, ale každý ďábel se ukrývá v detailu. V červenci 1990 o tom ještě hlavní výbor celé TJ neměl vůbec jasno. Zato výbor fotbalového oddílu měl o své budoucnosti představu naprosto jasnou. Sokol, ať již s tečkami nebo bez nich,  nikdy ve své historii o kopanou příliš zájmu nejevil. V něm se sportovalo na jiných základech a hodnotách: V zdravém těle – zdravý duch. Dvacetileté fungování oddílu kopané v rámci TJ Sokol bylo provázelo neustálé dohadování o financích, které pokladníkovi oddílu kopané přiděloval hlavní výbor jednoty. A jak už to bývá, a nebylo to  vždy pravidlem a pravdou, v našich fotbalistech hlodala myšlenka, že ne úplně všechny finance se do oddílu dostanou. Navíc stadion klubu se nachází na jiném místě než celý areál TJ Sokol.  Sokolovnu měla již brzy nahradit sportovní hala zdejší základní školy, a tak hlavní důvod, že pro zimní přípravu máme Sokolovnu, odpadl. Fotbalisté viděli v osamostatnění oddílu i  přímou cestu k okresnímu výboru Českého fotbalového svazu v Prachaticích a samozřejmě i méně komplikovanou šanci dosáhnout tam na případné finanční dotace.

 Výboři oddílu kopané se spolu s hráči rozhodli, že opustí řady TJ Sokol Vlachovo Březí a stanou se samostatným klubem s názvem Football Club Vlachovo Březí.

   S tímto stanoviskem na schůzi v hotelu vystoupili, a jak mohu osobně potvrdit, příliš protestů nebo přemlouvání se jim ze strany členů ostatních oddílů nedostalo. Rozchod se Sokoly proběhl v klidu a případná budoucí spolupráce nebyla v žádném případě ohrožena. A jak už jsme psali výše, o názvu klubu nebylo od počátku pochyb. V červenci 1990 se objevil na českém fotbalovém nebi  nový sportovní  klub :  FC = Football Club Vlachovo Březí.

Zapsal Jan Horák starší, bývalý hráč, trenér a člen výboru FC Vlachovo Březí – duben 2020